Dnes mám psavou slinu a tak se s Vámi podělím o pár myšlenek, které plynou z jisté frustrace, kterou i naše povolání skýtá. Člověk by řekl, že pramení ze smutných případů a úmrtí pacientů, také může, ale pokud člověk dělá vše co může aby pacientovi pomohl, začne smrt brát jako přirozenou věc a součást života a umí se s ní smířit. Jak jinak by mohl být oporou v dané situaci majiteli zvířete, který to samozřejmě nese tisícinásobně hůře.
S čím se ale nikdy smířit nedokážeme je, když majitelé nechtějí.
Záměrně píši nechtějí bez podmětu. Je spousta NE, která od majitelů dostáváme. Ať je to kvůli prevencím, radám, a v těch horších případech jde o léčení problémů.
Nejvíc frustrující jsou případy lidí, kteří přijdou, mají se zvířátkem problém, ale zmíní se jen tak mezi řečí, jestli bychom se jako jen tak nekoukli. Kámen úrazu pak nastává , když "jen tak" vyšetříme, zjistíme problém a dáme léky, nebo jiná doporučení. Ejhle, léky i vyšetření stojí peníze a co hůř, dokonce i čas majitele, aby léky podal, případně o mazlíčka jinak pečoval. V takovém případě jsme drazí a otázky typu: je to nutné? A proč je to tak drahé? , jsou nasnadě. Nevím jak na to odpovídat, my přeci neovlivníme, že má zvířátko problém, ani cenu léků, ani to, že je to naše práce a musí nás živit...
Jenže pro nás pak nastává otázka, proč k nám daná osoba jde? Opravdu tím, že se na zvíře podívám, se nevyléčí a ne, tím že se na zvíře podívám nemá majitel splněnou povinnost péče o zvíře. Nejde přeci o to, ukonejšit svědomí a říct, dobrý byl jsem u "veta..." Jde o to, pomoci zvířeti žít zdravý, veselý a plný život.
Teď Vás asi i napadá otázka, proč "vona" to sem ta paní doktorka vůbec píše. Moc bych si přála, aby majitelé zvířat viděli, že i my jsme lidé a že naše práce je pro nás důležitá, že ji děláme protože ke zvířatům máme cit a máme je rádi.
Snad vám tato úvaha trochu pomohla proniknout do jednoho aspektu naší práce a třeba si na tento článek vzpomenete až budete sedět u známých, co mají zvířátko s velkým problémem a mávnou rukou, že k veterináři nepůjdou, nebo že byli, ale nebudou do něj vrážet tolik peněz.
Potěšilo by mě , kdyby článek rozvinul trochu kruh positivna a pomohl většímu povědomí o tom, že zvíře jsme k sobě připoutali my a máme za něj zodpovědnost nejenom vyživovací, ale i zdravotní a stejně jako dítě, bez nás se zvíře pomoci nedovolá.
Nebuďme lhostejní, učme ty, kteří ještě nedospěli k tomuto poznání a pomožme tak zlepšit život alespoň jednomu dalšímu mazlíčkovi kolem nás :)
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."
-Antoine de Saint-Exupéry-
Děkuji za vyslechnutí <3
Vaše
MVDr. Lenka Čepková